Nicméně tady bych chtěl rozhodně podotknout, jak to tak často bývá, že se nejedná o žádné ezo materiály, protože je pro mě logicky poměrně důležité, aby tyto knihy byly evidence based. Mimochodem, výborné české vydavatelství je v tomto například Jan Melvil. A právě z tohoto vydavatelství budou i tři knihy, které zde uvedu. 

Nastavení mysli

Jako dítě jsem vyrostl v prostředí, kde se sice občas říkalo “Když se budeš snažit, tak…”, ale samotná mentalita rodiny byla viditelně spíše postavená na tom, že jsou lidi, kterým se přirozeně daří a lidi, kterým ne. A my jsme ti druzí. Určitě mi nikdo neshazoval sebevědomí a vím, že pro mě máma chtěla to nejlepší, ale jako senzitivní dítě jsem dost cítil její postoj v tom, jak vnímá svět. Ostatně na tom není nic zvláštního, myslím, že tento druh uvažování měla v devadesátkách většina rodičů, kteří se po pádu komunismu nechytli v rozrůstajícím kapitalismu a zůstali jako běžní dělníci.  

I tím se ve mně průběžně vytvořil vzorec myšlení, který mě naučil brát spoustu věcí jako pevně dané. Věřil jsem, že ze čtverky se možná dokážu dostat na trojku, ale zároveň také že můj společenský status, život a základní schopnosti jsou přesně nalajnované. Nebude žádný úspěch, protože mi nebylo naděleno.

Vidíte se v tom? Tak trošku zbystřete a věnujte pozornost knížce “Nastavení mysli” od známé americké psycholožky Carol Dweck.

Tato knížka zní na první pohled dost ezotericky, ale opravdu na ní nic ezoterického není. Zaměřuje na to, jakým způsobem přistupujeme k výzvám a překážkám v našem životě. Autorka Carol Dweck uvádí, že existují dva základní druhy mysli: fixní a růstová. Ty ovlivňují naše vnímání, postoje a reakce na svět kolem nás. Pokud se začneme učit používat růstový mindset, naše chování může vézt až ke změně neuronových drah a vytváření nových spojení, což může vést ke zlepšení výkonu v určitých oblastech.

Na základě mnoha výzkumů ukazuje respektovaná psycholožka Dweck, že naše schopnosti nejsou pevně dané a že je možné je zlepšit a rozvíjet. Kniha také ukazuje, jakým způsobem může změna v našem myšlení vést k většímu sebevědomí, motivaci a úspěchu v životě. 

Takže pokud máte malé sebevědomí, ale jste evidence based člověk, tak tato kniha by vám opravdu mohla pomoct změnit styl jakým uvažujete. Můžete být věčný pesimista, který si myslí, že mu nikdy nic nepůjde, ale co když je tomu prokazatelně jinak? Stále budete neměnný bručoun s fixním mindsetem?

Atomové návyky a Konec prokrastinace

Jsou dvě knihy, které mi přijdou celkem podobné, ale ve spoustě praktikách odlišné. Jedna se jmenuje Konec prokrastinace a je od českého autora Petra Ludwiga a druhá se jmenuje Atomové návyky od Jamese Cleara z USA. Obě knihy nás učí, jak formou drobných změn můžeme postupně zlepšit svůj život. Konec prokrastinace má navíc skvělou formu ilustrace. Jinými slovy, pokud příliš nerozumíte textu nebo se například hůře soustředíte, chytlavě udělané obrázky vám v této knížce určitě pomůžou pochopit, co Petr Ludwig říká. Obě knížky jsou pochopitelně evidence based. Pokud byste si měli přečíst jen jednu, tak doporučuji Konec prokrastinace, ale myslím si, že ikdyž se knihy v některých částech tématicky kryjí, tak se po Konci prokrastinace rozhodně vyplatí přečíst si i Atomové návyky. To právě protože i v Atomových návycích je mnoho drobností, které v Konci prokrastinace chybí. Nehledě na to, že některé knihy a témata bysme si čas od času k sobě měli připustit znovu. Mozek průběžně vypouští co nepotřebuje, a tak pro mě bylo příjemné překvapení, když jsem četl Atomové návyky a najednou si vzpomínal na techniky z Konce prokrastinace. Nezapomeňte, žádná změna nepřichází hned. Naopak, přichází po malých kručcích a drobně přibývajících návycích. A o tom vás může přesvědčit právě jedna z těchto knížek.

Jak na sítě

Vzhledem k rychle se měnícím trendům a novým sociálním sítím je tato kniha již poměrně neaktuální, přesto ji zde ale zmíním. I když od doby vzniku knihy se objevil TikTok a Instagram udělal své Reels a Facebook mezitím několikrát změnil své algoritmy, tak si myslím, že jedna věc na sociálních sítích zůstává neměnná – princip, jak zaujmout.

Dělejte originální obsah, mějte dobře na paměti, kdo je vaše cílová skupina, buďte sami sebou, mějte vlastní look svého brandu a vytvořte si dobrou komunitu. Všechny tyto rady a mnoho dalších mi v minulosti pomohly dobře rozjet Instagram Kolektivu pro zvířata v době, kdy ještě frčely fotky a Reels nebo TikTok neexistoval.

Nicméně to není tak jednoduché a knížku si opravdu doporučuji přečíst. Je tam mimo jiné spousta rozhovorů s „píáristy“ různých značek a jejich know-how. Díky těmto rozhovorům a úspěchům těchto značek vidíte, že ne vše musí být jako z tuctového školení o sociálních sítích, a že existuje spousta různých strategií a způsobů, jak zaujmout.

Na západní frontě klid

Toto úplně nezní jako kniha pro osobní rozvoj, že? Přesto si myslím, že je a že její důležitost neustále roste. Dnešní doba a naše země přináší tolik konzumu a bezpečí, až zapomínáme, že svoboda není samozřejmost. Že dobu ve které žijeme bychom si měli chránit a udržovat ji takovou, kde lidský život má hodnotu. Protože se různými vlivy může stát, že se ocitneme v době, kdy hodnotu už mít nebude. 

Teď si možná říkáte, co s tím má společného tato kniha z období první světové války a proč jsem zvolil zrovna ji. Myslím si, že styl, kterým Remarque popsal lidské utrpení z fronty, kde život člověka neznamenal nic, je tak neskutečně silný, že musí praštit do obličeje téměř každého. Kontrast tehdejší doby a dneška musí u každého vyvolat alespoň drobný vděk a uvědomění si, že svoboda co máme není samozřejmost. Představa, že by mě jako sedmnáctiletého kluka poslal někdo běhat téměř na jistou smrt proti kulometných hnízdům je neskutečná. Přesto to byla realita. 

Různé světové konflikty vznikly různými důvody, udržování těchto konfliktů při životě má také na svědomí propaganda a vymývání mozků. Ačkoliv spousta z nás má pocit, že má svoje myšlení pod kontrolou, hodně rychle se může stát, že se necháme zmanipulovat do podpory různých subjektů, které nás časem přivedou například do války, totality nebo kamkoliv, kde lidský život neznamená nic. A právě tato knížka (nebo spousta podobných) může být jedna z těch, která v nás vyvolá pocit, že bychom neměli být lhostejní k projevům nenávisti, populismu, generalizování nebo fašismu. 

Kniha ‚Na západní frontě klid‘ může být jedním z nástrojů, které nám pomohou uvědomit si, jak důležité jsou tyto hodnoty a jak důležité je bojovat za ně každý den.

Opak všeho. Levný objektiv, který by měl být brak, ale není?

Bylo by jednodušší natáčet s širším objektivem. Člověk nemusí tolik řešit roztřepanost obrazu a zabere mnohem větší záběr, ale co když výsledný obraz může vypadat víc atmosfericky? Co když širší objektivy z mého subjektivního pohledu mají docela nudný obraz?  Pak je na řadě vzít nějakou pořádnou portrétovku. V mém případě šlo o značku, která je často kritizována, nicméně já jsem si v 7 artisans 35mm našel celkem dobrého parťáka. Má to co od pořádné portrétovky chci – umí krásně zaostřit hlavní objekt, který sledujete a až pohádkově rozostřít pozadí. S tímto objektivem jsem natočil prakticky všechny psy a kočky ve videospotu Nedělej rozdíly. Výhoda tohoto natáčení byla ale také podzim, občas lehká mlha a celkově atmosféra, která záběrům dodala podle mě krásné spektrum pocitů. Hodně se mi také obrazem líbí videospot „Matky bez dětí a děti bez matek„, který jsem prakticky celý natáčel na toto sklo.

Další výhoda tohoto objektivu je celkem vysoká propustnost světla – f/1,2. Jinými slovy, kolikrát jsem ho suprově využil i ve chvílích, kdy už se stmívalo a jiné objektivy by už na tom dobře nebyly. Pokud vás zajímá něco delšího z mojí dílny, kde jsem použil výhradně tento objektiv, podívejte se na třetí Příběhy z Jarikhandy.

Mezi další objektivy co rád používám patří Laowa 7.5 mm nebo Olympus zuiko 12 mm. Zde už se u obou bavíme o pokročilejší ceně. Nicméně, na pohyb s gimbalem bývá nejlepší Olympus zuiko. Vlastně bych ho označil jako můj druhý nejoblíbenější objektiv.

Největší skok v kvalitě = GH5 mark II

Řekl bych, že druhý největší skok v kvalitě mé tvorby pro mě byl přechod z Panasonic GH4 na GH5 MII. Tady jsem si téměř jistý, že tato kamera tu se mnou budou ještě pěkně dlouho. A jak je to možné? První zásadní rozdíl, který vidím oproti GH4, je perfektní stabilizace. Což pro mě jako pro člověka, který převážně natáčí na třicítky a výš je dost zásadní. Možná je to pro mě dokonce jeden z klíčových faktorů, proč jsem si tuto kameru vybral. Původně jsem zvažoval pouze přechod na GH5, ale proč si nevzít jeho novějšího bratříčka MARK II, když má mnohem více vychytávek, včetně zmíněné lepší stabilizace?

Když jsem se rozhodoval, zda si koupím originální GH5 nebo již zmíněný MARK II, tak další faktor byl i autofocus, který je oproti GH5 mnohem lepší a na dokumentární filmy bohatě stačí. Zatím jsem se nesetkal se situací, kdy by se autofocus nedal nastavit tak, abych si neporadil s natáčením. Podívejte se například na Příběhy z Jarikhandy 6. Většina záběrů je točena na Olympus zuiko 12mm se zapnutým autofocusem a nemůžu říct, že bych si stěžoval.

Jedna z dalších funkcí podle které jsem si vybíral GH5 II je možnost streamování přímo z kamery. Už nepotřebujete HDMI krabičku, prostě GH5 II spojíte se streamovacím klíčem (zjednodušeně řečeno) a vaše vysílání je na světě. Pokud nechcete používat žádný další software, jako je například OBS studio, tak potřebujete pouze wi-fi a jedete. Což může být super pro spoustu vlogerů.

Mezi další praktické plus oproti GH4 bych určitě zařadil možnost dobijet kameru USB kabelem, AUTOISO, zrušení omezení natáčení na nějakých 25 minut nebo dva sloty na pamětové karty. Videoprofily Cinemalike V a D mi přijde jakési obrazově vyzrálejší dokonce než na tradiční GH5.

FeiyuTech AK4500 – bez gimbalu ani rána

Bez gimbalu už neudělám ani ránu. V momentě, kdy jsem do svého vybavení připojil tuhle věcičku, se vše náramně zlepšilo. Tou dobou jsem hlavně neměl ani GH5 II, ale stále moji starou čtverku u které jak víme, je stabilizace nulová. Tento FeyuTech pro mě najednou dělal zázraky. A teď si představte, že ho později spojíte s GH5 II, která má naprosto perfektní stabilizaci a jste v ráji. Samozřejmě, je to gimbal za 11 000 korun a na trhu je spousta lepších stabilizátorů, ale pokud nechcete točit Hollywoodské filmy a spíše se zabýváte dokumentaristikou a videospoty pro různé firmy a neziskovky, tak je to naprosto dostačující gimbal. Nicméně určitě nevylučuju, že se za pár let podívám po lepším.

Zvuk

A v neposlední řadě se potřebujeme pobavit o zvuku. V drtivé většině případů nahrávám přes bezdrátový set od značky RODE Microphones. Já osobně využívám Rodelink Filmmaker Kit, který se pohybuje kolem osmi tisíc korun a nemůžu si stěžovat. Samotné porty mají dosah kolem osmdesáti metrů a originální klopový mikrofon, který byl u portů, nezní rozhodně špatně. V praxi jsem zažil pouze jednu situaci, kdy vypadával signál: tehdy jsme používali tři páry těchto portů a byli jsme obklopeni dalšími bezdrátovými přenosy z koncertu, který se odehrával vedle nás. Jak by si vedly dražší a lepší porty, nevím, nicméně kromě této situace jsem s porty absolutně spokojený.

A zde to uzavřeme

Nevim v jaké pozici jste konkrétně vy. Jestli jen vyzvídáte, jaké vybavení používám nebo se sami rozhlížíte na co budete točit. Pokud se jedná o druhou situaci a neplánujete točit akční filmy pro Netflix a spíše se zaobíráte dokumenty a videospoty, tak vás můžu ujistit, že tato výbava by pro vás mohla být dostačující.

Good luck s točením!

Terminator 1 a 2 nebo Aliens jsou filmy, které jsou součástí mě. Nejsou to pro mě pouze dobře udělané bijáky, ale totální masterpiecies, nostalgie a část mého života. Jestli mi něco perfektně zpestřilo dětství, tak to mimojiné byly tyto tři filmy.

Když začnu přemýšlet nad tím, co pro mě dělá kvalitní film, tak si myslím, že jeden z těch prvků je, že i po několika letech ve mně zůstávají vzpomínky na hlavní postavy. Což se moc často neděje, vzhledem k tomu, že si většinou ani nepamatuji většinu filmů co jsem viděl. Přesto všechno je ale pár bijáků, které mi zůstaly v hlavě právě i díky postavám, a to i třeba po třiceti letech. A právě proto jsme teď tady, abychom se podívaly na nejlepší postavy vizionáře Jamese Camerona.

Michael Biehn – Klaďas, tvrďák a předchůdce Sama Worthingtona

Řekl bych, že jeden důvod, proč jsou Cameronovy postavy tak zapamatovatelné, je ten, že se většinou drží klasických archetypů různých druhů životních postav a zároveň do nich dokáže vybrat dobré herce. Skoro bych řekl, že na to má jakousi intuici, což se ne vždy režisérům daří. Zde bych chtěl zmínit jeden a ten samý archetyp – klaďase, drsňáka, přirozeného vůdce a dobrého vojáka, kterého hned dvakrát ztvárnil Michael Biehn. Poprvé jsme ho mohli vidět v Terminatorovi 1, kde hraje vojáka z budoucnosti, který má zachránit Sarah Connor a následně v Aliens jako desátníka Hickse. V obou případech je to podle mě úplně ten samý charakter, akorát postavený do jiného universa. Je pravda, že Hicks byl oproti Kylovi více frajer a machýrek. Nepochází totiž z nukleární budoucnosti, která ho poznamenala, ale z té, která pro lidstvo dopadla ještě relativně dobře. Oba dva charaktery se ale dostávají do stejného bodu, když mariňáci v Aliens zažijí první útok. V ten moment se z Hicksa stává voják, který stejně jako Kyle pociťuje tíhu situace, snaží se zachovat chladnou hlavu a přesto zvládá tento tlak celkem dobře a profesionálně. Do určité míry bych řekl, že charakter Hickse nám může připomínat archetyp staršího, dospělého bratra, který se odstěhoval od rodičů, ale zároveň není ještě tak zkušený jako starší člověk, ale něco už ze života zažil. Tento brácha ví, jak vyzrát nad rodiči, jak se vyplížit z domu, aby ho nechytili, nebo jak se udržet od průšvihu. Tohle je podle mě důvod, proč si tolik lidí oblíbilo Hickse nebo Kylea Reese. I přes tvrdou skořápku soustředěného, unaveného vojáka je v něm v prvé řadě dobrák a spolehlivý pomocník, což není samozřejmost. Myslím, že spousta z nás tyto vlastnosti oceňuje a ráda je sleduje.

Sarah Connor – od křehké dívky k nekompromisní bojovnici

Řekl bych, že pro každého z nás je fascinující sledovat změnu člověka, zvlášť když ji provázelo několik let absence této osoby, a tedy nemožnost vidět průběh změny. Abych řekl pravdu, tak Sarah Connor z prvního dílu mi nijak výrazná nepřišla, ale když prvního Terminatora spojíme s druhým, tak je fascinující sledovat kam až její charakter zašel. Z obyčejné holky, které spadl osud celého lidstva do klína se po událostech první dílu vytratila veškerá něžnost a nezkušenost. Stal se z ní člověk, který přišel o všechny radosti života, naučil se militarismu a trochu mu i hráblo. Narozdíl od Hickse nebo Hudsona z Aliens si nemyslím, že Sarah je nějaký typický archetyp člověka nebo hrdiny, kterého bysme byli zvyklí sledovat. Je to ženská, která je zahnaná do svých limitů a která pro ochranu svého syna udělá úplně vše. S Ellen Ripley je to zároveň feministická hrdinka, kterých v té době až tak nebylo a podle mě jedna z nejvýraznějších filmových ženských akčních hrdinek té doby. Vyobrazení upocené Sarah s brokovnicí, vestičkou a pořádně nasraným výrazem ukazuje, že akční hrdinkou může být jasně i žena (což v té době nebylo běžné jako teď) a myslím, že James Cameron tím byl celkem průkopníkem. Skvělý následný posun můžete vidět v jednom z pokračování Terminator: Dark Fate, který neměl sice úspěch, ale Sarah tam byla vyzobrazená perfektně. Plná jedu z toho, co se jí v životě stalo, nechuti, ironie a pomsty. V Dark Fate jí okolnosti ukázaly, že život není fér a že to jediné co nám občas zbývá je přežít a najít si nějaký účel. I proto si myslím, že byla Sarah v Dark Fate tak vychvalovaná a podle mě tím také ukradla film Arnoldovi. Ikdyž film nefungoval jak měl a Cameron se jen spolupodílel na scénáři, tak příběh jejího charakteru byl perfektní. Myslím, že jeden z důvodů, proč si tolik oblíbíme některé charaktery je ten, že s němi empatizujeme a ikdyž je Terminator sci-fi a spoustu situací nikdy nezažijeme, tak hodně z nás ví, jak bolí ztráta člověka nebo jaké je to být v psychicky v háji. Proto je pro mě charakter Sarah Connor geniální. Má některé vlastnosti, které prožijeme a zároveň je postavena do zajímavého světa, kde bojuje pro budoucnost lidstva.

Šašek a drsňák s dobrým srdcem

Měli jste ve třídě toho spolužáka, který se neustále předváděl, dělal debilní vtipy, házel po učitelkách kousky čehosi, věčně končil na koberečku a tím bavil celou třídu? Tak si tento typ člověk převeďte do Aliens a máte Hudsona. Badass frajírka, který se ve filmu tak trochu připosral, ale přesto všechno si zároveň zvládl udržet kvalitu mariňáka.

William Hudson v podání Billa Paxtona byl geniální charakter. Drzost, debilní vtipy, strach, ale v jádru jakási dobrota. Což vidíme například ve scéně, kdy na Newt utočí facehugger a Hudson se ji společně s Hicksem a dalšími snaží zachránit.

Jak už jsem řekl, práce s charaktery je Jamesovou silnou stránkou a Hudsonova proměna z šaška a posránka na pořádného chlapa potvrdila jedna z nejlepších scén celého filmu s názvem „Futile Escape“. Tuto scénu si Bill Paxton prakticky ukradl sám pro sebe, což věřím, že byl jistě Cameronův záměr a jakási možnost ukázat Hudsonův odchod v tom nejlepším světle. Z ufrfňánka, kterého musel po prvním útoku v obrněném voze uklidňovat Hicks, se stal hláškující maniak, který kosí jednoho aliena vedle druhého. Ten typ člověka, který absolutním hysterickým vystoupením se zbraní jakoby říká, že tohle si k němu nikdo dovolovat nebude. Bravo za vytvoření tak skvělého charakteur.

Vasquezová – Starší verze Michelle Rodrigueze

U Vasquezové z Aliens se zase může vrátit ke klasickým archetypům lidí. Myslím si, že ženských jako je Vasquezová jsme každý zažili několik. Sám si v životě vybavuju pár zmužnělých ženských (Což je pouze  jen jejich věc a je to naprosto v pořádku), které v našem realném světě mají například vztah k tuningu aut, bojovým sportům atd. Což jsou záliby, které se často v naší kultuře přiřazují spíše k mužům. Myslím si, že Vasquezová je přesně ten typ, který by v tomto světě popijel spíše se skupinou kamarádů u nějakého rozdělaného auta před garáží, než trávil čas na plese nebo pedikuře. A tady se dostáváme k tomu, jak si ji Cameron předělal do svého světa, tedy jako tvrdou mariňačku, která není absolutně pozadu co se týká svých mužských kolegů. I zde funguje právě toto propojení z našeho reálného světa a i proto si myslím, že je Vasquezová tak oblíbená a zapamatovatelná skoro po čtyřiceti letech.

Mimochodem, k Vasquezové se Cameron vrátil ještě o 25 let později v Avataru. Nebyla ta to Vasquezová, kterou si pamatujeme a zároveň ani nešlo o ten samý filmový vesmír, ale opět se motáme kolem toho samého archetypu člověku. A tím je Trudy Chaconová, kterou ztvárnila Michelle Rodriguez, tady byla inspirace naprosto jasná.

T-800 – Ultimátní stroj, bezcitný zabiják, člověk

Když budu umírat a budu přemýšlet nad tím, co mě nejvíc ovlivnilo, tak si vzpomenu na Arnolda a jeho Terminatora. Jedná se o naprosto nesmrtelný charakter, který mám v pozadí mé hlavy snad každý den. V životě je pár věcí na které myslíte v podvědomí denně. Je to vaše rodina, nejbližší přátelé, práce a v mém případě je to i pár kultovních filmových charakterů nebo samotných filmových světů. Jeden z těch světů je Terminator a jeden z těch nejsilnějších charakterů je Arnold jako T-800. Myslím si, že T-800 neodpovídá žádnému typu charakteru v našem reálném světě. Minimálně Terminator z prvního dílu nebyl někdo s kým bychom našli nějaké společné vlastnosti. Byl to bezlítostný stroj, který by podle mě nesedl moc hercům. Myslím si, že to co se stalo Terminatorovi osudným, byl Arnold jako herec. Jeho tehdejší neschopnost dobře hrát, vyrýsovaný mačo obličej a obří nabušená postava byla v takové roli předurčena k úspěchu. Jak říkal Hicks v prvním díle „It can’t be bargained with. It can’t be reasoned with. It doesn’t feel pity, or remorse, or fear. And it absolutely will not stop… ever, until you are dead!“, a tak se Terminator choval.

V druhém díle, kdy byl Terminator naopak klaďas a kdy mu restartovali chip, aby mohl samostatně myslet se dostáváme spíše k takovému pozitivnímu charakteru. Terminator už není zlý, snaží se být dokonce vtipný a v průběhu se stává i polidštěný. Což nás od prvního dílu posouvá celkem daleko a vývojem samotného Terminatora se nenudíme. U Terminatora v kombinaci s Johnem je zároveň vidět jakési otcovské pouto, na což naráží i Sarah Connor, když pozoruje Johna a T-800 dávat si placáky. Což je možná další věc, která si kromě dalších spousty super prvků získala hodně diváků. Kdo by nechtěl mít takového otce, staršího kamoše nebo strejdu s kterým zažije takové dobrodružství? Konec filmu, kde  T-800 chápe, proč John pláče v nás zbuzuje empatii vůči stroji, který se musí terminovat.

Po dvojce vzniklo několik dílů, které podle mého stály za nic. Jediný díl, který se mi líbil byl díl na kterém se podílel zase James Cameron. A to byl Dark Fate. Zase jiný model Terminatora, zase Arnold. Tentokrát několik let od ukončení mise se Arnoldovi probouzí vlastní vědomí a T-800 se může rozhodnout jak bude žít. Arnold je už zde pochopitelně poměrně starý (Kůže na T-800 stárne jako lidská) a sám se dostává k tomu, jaký bude jeho život a jaký získá účel. Tento Terminator se naučil žít mezi lidmi a podle toho se i chová. I přestože na začátku filmu (20 let zpět) udělal něco strašného, tak studování lidí a žití mezi němi z něj prakticky udělalo člověka.

Tohle je perfektní vývoj Terminatora z pera Jamese Camerona. Vývoj charakteru na který jen tak nezapomenu.